S následujícími řádky, nebo alespoň s některými vyslovenými názory, nemusíte souhlasit, přinejmenším z marxistického pohledu. Ale poukázání na společné znaky vývoje obou ostrovních republik je brilantní, odvážné a viditelné; navíc, kdo z levicových analytiků uveřejnil něco podobného? (Pozn. překl.)
Osud Haiti a Kuby, oněch blízkých sousedů v Karibiku, jsou jedinečně propletené, jako by byly jednovaječná dvojčata.
Haiti, francouzská kolonie, zahájila svou revoluci v roce 1791, věrná své době. (USA v roce 1775, Francie 1789.) byla to první latinskoamerická válka za nezávislost, a také vzpoura otroků, jediná vítězná v dějinách. Napoleon ale zahájil odvetnou invazi v roce 1804, Haiti zvítězila. Potom, jak říká otec v (komiksu) Maus, když dosáhne bran Osvětimi, jejich trable začaly. (Biografický kreslený román; příběh muže, který se dobrovolně vydal do Osvětimi, aby pomohl dceři, držené v táboře se svými čtyřmi dětmi; pozn. překl.)
Poražené koloniální mocnosti si vynutily cenu. Británie uznala Haiti až v roce 1833, USA dokonce až 1862. Francie si vynutila splácení bývalým otrokářům za mizerných podmínek diktovaných západními bankami. V roce 1900 tento dluh stále pohlcoval 80 procent haitského HDP. Splatilo to až v roce 1947! USA tam vpadly v roce 1915 a zůstaly až do roku 1934. Poté dohlížely na řadu tyranů, která vyvrcholila Papa Doc a Baby Doc Duvalierem v letech 1957-1986.
Kuba, jejíž revoluce uspěla až v roce 1959, je ostrovním státem, který si vzal ponaučení z druhého ostrovního státu, Haiti. Toto ponaučení znělo: pokud necháte své předchozí vládce (Španělsko, pak USA) diktovat si podmínky „nezávislosti“, budete ožebračení a nesvobodní. Její odhodlání vzdorovat kontrole USA ukazuje, jak zuřivě se z této lekce poučila. Přežití proti tlaku USA může, ale nemusí být jeho největším úspěchem, ale bylo předpokladem pro vše ostatní.
Haiti, post-Docs (Papa & Baby) se zmítá v hospodářských, politických a přírodních katastrofách. Jeho jediné skutečné volby v roce 1991 vyhrál kněz „teologie osvobození“ Jean-Bertrand Aristide. Následoval převrat. Americký prezident Clinton znovu dosadil Aristida v roce 1994 pod podmínkou, že Aristide skočí na ponižující neoliberální program – za což se Clinton později svým jedinečně pomateným způsobem omluvil. Aristidova popularita utrpěla, ale v roce 2000 znovu zvítězil s více než 91 procenty hlasů. Takže v roce 2004 byl unesen americkými silami a odsunut do exilu v Africe.
Od té doby je to příšerné, řada kleptokratů a oligarchů, prověřených a schválených USA se zvláštní, opovrženíhodnou podporou Kanady, kterou obdivuhodně zaznamenal kádr levicových kanadských kritiků.
V současné fázi se zintenzivnily protesty proti kontroverznímu prezidentovi Jovenelu Moïseovi, který se podle některých názorů nelegálně držel moci a podporovaly ho ozbrojené pouliční gangy. Minulý měsíc byl zavražděn bůhví kým. (Možná to vědí i USA.) Ponižující proces konkurzů a promítání v USA a tak dále, což vedlo k novému nelegitimnímu prezidentovi. Dokonce i šéf haitského senátu po uši v této věci prohlásil: „Haiti se stalo baseballovým míčkem hozeným mezi zahraniční diplomaty“. Dobrá volba metafory. Imperialismus je národní kratochvílí USA.
Dalo by se říci, že Kuba má v posledních dnech stejný problém – nesouhlas -, ale ve zcela jiném prostředí: relativní úspěch. Stejně jako její naprostá dlouhověkost: navzdory ochromující ekonomické blokádě USA vydržela jako komunistický stát jedné strany jen asi o deset let méně než Sovětský svaz. Úchvatná byla zdravotní péče a vzdělávání, včetně vakcíny COVID-19, i když výrobu brzdí blokáda. Jeho vad je mnoho, mimo jiné potlačování disentu – včetně bezprecedentních manifestací a pochodů. Vláda říká, že všechny ekonomické potíže jsou způsobeny blokádou a protesty se omezují na americké spiknutí.
Geniální, celosvětově uznávaný romanopisec Leonardo Padura není komunista, ale patriot, který se rozhodl zůstat na Kubě. Říká, že nepochybuje o roli blokády ani amerických agentů. Nesouhlasu je ale určitě víc, a i kdyby nebylo, je tu hlubší problém: „Kubánci potřebují obnovit svou naději a mít možnou představu o tom, jaká může být jejich budoucnost“.
To je věc vlastní úspěšným revolucím. Nemohou se ubránit, ani upadnout do defenzivy. Musí se pravidelně obnovovat, jinak smrtelně zhnisají. Názory na to, co to znamená, se budou lišit. Podle mého názoru to vyžaduje svobodný tisk, opoziční strany a volby. Ty zase znamenají potenciální konec „revoluce“.
Rick Salutin
Rick Salutin píše o současných událostech a politice. Tento sloupek vyšel nejprve v Toronto Star.
Překlad Vladimír Sedláček