Bylo to na podzim, kdy jsem se svou snoubenkou navštívil Itálii. Benátky, Řím i Florencii. Museli jsme si díky novým a novým vlnám pandemie na naši vysněnou cestu počkat, na optimismu nepřidaly ani zprávy od příbuzných z Apeninského poloostrova. Vyráželi jsme sem s cílem si odpočinout, poznávat, ale také bez iluzí o situaci na místě.
Země si v předchozích vlnách koronavirové pandemie musela prožít peklo znásobené liberalizací zdravotnictví s prioritou komerčních služeb a úkonů. Plastická chirurgie byla těžko schopná zajistit urgentní péči nebo kyslíkové přístroje. Kladl jsem si otázku, zde nebylo možné katastrofě předejít nebo ji zmírnit. Asi je to ta daň za blahobyt… Interiéry kostelů pak připomínaly ty, které před rokem a půl sloužily jako sklady na rakve se zesnulými. Kyslík byl pouze pro jednoho člena rodiny. Mluvit s touto nedávnou zkušeností o „chřipečce“ je stupidním hyenismem asociála. Itálie si prošla peklem a my jsme do ní přijeli až v relativně stabilní době, která se nyní znovu vrací do časů předchozí krize, která nebyla zmírněna tím, že se o ní přestalo mluvit. Číst dál
