Přiznám se, že pokud nevěnuji alespoň drobnou část volného času čtení, mám neutuchající pocit, že jsem ztratil čas. Chvíli jsem nad touto skutečností přemýšlel. Uvědomil jsem si, že se mi příliš nechce zabředávat do ničeho příliš složitého. Dostal jsem se ale do situace, kdy jsem dostal opravdu velkou chuť na nějaký lehčí žánr. Je také pravdou, že jsem velice dlouho nečetl žádného aktuálního autora, který by byl k dostání v běžných českých knihkupectvích. To jsem se rozhodl změnit. Rozhodnutí bylo jasné – je třeba chvíli konzumovat „mainstreamovou“ knižní kulturu. Na chvíli jsem hodil za hlavu knihovnu plnou marxistické literatury, jejíž valná část teprve čeká na přečtení, a začal jsem brouzdat po internetových knihkupectvích. Narazil jsem na celkem zajímavé kousky. Naklikal jsem si do košíku několik svazků knih. Ale když jsem provedl kontrolu, tak jsem zjistil, že se jedná o knihy o historii, případně odbornou literaturu, která by snad mohla obsahovat informace, které by sloužily ke zvyšování mé profesní kvalifikace. Ne, musím ještě více snížit laťku, chce to opravdu něco, nad čím nebudu příliš namáhat hlavu a přečtu na jeden zátah.
Vzpomněl jsem si na jednoho soudruha, který mi před několika měsíci prezentoval knihu s názvem Všechny jejich lži. Šlo o reportáže z cesty spisovatele po USA, kde promlouval s lidmi ze všech možných sociálních skupin, od bezdomovců, přes vrcholné manažery až po politiky. Kniha vykreslovala celkem nelichotivě pohled na americkou společnost, která je tvořena jedinci, kterým je na hony vzdálen základní všeobecný přehled, opakují zažité fráze a jsou zdráhaví se projevovat k ožehavým tématům. Celá kniha má být humornou karikaturou „nejdemokratičtější společnosti“.
To by mohlo být ono!
Podívám se, co o autorovi „píše internet“. Tuviou Tenebomem – americko-izraelský novinář. Prý je vtipný jako Borat, chytrý jako Woody Allan a neodbytný jako Michael Moore. No, uvidíme. Těch knih má na svém kontě již několik. Všechny jsou prý bestseller. Tak kupuji rovnou dvě. První zmiňovanou a druhou s názvem Čau uprchlíci.
Po přečtení „čau uprchlíků“ jsem se rozhodl napsat tuto esej. Tak jak plytká a na hony vzdálená marxistickému světonázoru byla kniha, tak bude plytká a nemarxistická i tato esej.
Čtu knihu plnou nadsázky a sarkasmu, což mi není zase tak vzdálené, ale nemohu se zbavit dojmu, že je v častých momentech tato pozice autora často nucená. Dozvídám se, že Tuvio míří do Německa, aby promluvil s lidmi, co si myslí o „vítačské“ politice Německa a hlavně promluvil s tamními uprchlíky, podíval se, v jakých podmínkách žijí a s jakou vidinou přijeli do Německa. Na prvních stránkách se dozvídám, že Tuvio miluje lehkou kolu (která musí být pořádně studená) a půjčuje si na své cesty Opel Astra – který si oblíbí. Hned ze začátku přemýšlím, jaký zaujmout ke knize postoj. Myslím, že „zapomenout na všechno a čerpat jen z toho, co je napsáno“ by mohlo napomoci zhodnotit publikaci.
Tak dobře, zatím to bylo spíš o mně, takže k obsahu. Tuvio projíždí Německem a dělá různé zastávky. Každá zastávka má svůj účel. Jednou promlouvá s levicovým aktivistou, jindy s pravicovým. Mluví se spisovatelem, mluví s majiteli nemovitostí, kam vláda umístila uprchlíky. Mluví také se samotnými uprchlíky, kterým celou dobu projevuje náklonnost. Zvláště Syřanům. Klade základní otázky. Nikdy se nezapomene zeptat, jak si vysvětlují politiku otevřenou přijímání migrantů. V drtivé většině se dozví od migrantů, že to je proto, že „Němci jsou hodní“. Jinou odpověď mají ovšem rodilí Němci. Ti často zmiňují historii. Chtějí prý ukázat světu, že nejsou nácci a že stále cítí vinu.
Podaří se mu pronikat do uprchlických center. Vidí, jak v Německu žijí uprchlíci. Většinou jde o velké budovy provizorně vybavené. Nulové soukromí, slabá hygiena. Mnohdy naráží na to, že uprchlíci sice mají saturované základní potřeby, ale všeobjímající nejistota, žádné kvalitní sociální vazby mají obrovský dopad na jejich psychiku. Když se ptá, co očekávali, dostává se mu odpovědi, že očekávali nový začátek – zaměstnání, partnerský život, své bydlení. Prostě to, co běžný člověk od života očekává. Mnohdy se také dozví to, že kdyby uprchlíci věděli, jak to bude vypadat, na cestu by se nikdy nevydali. Někteří mají v úmyslu se vrátit, až to bude možné. Další by se také rádi vrátili, ale nemají za co a kam. Zamýšlím se. Táhne mi na čtyřicet, jsem zasazený do nějakého prostředí, mám dlouholeté přátele (uvědomuji si, že příliš „nových“ si netvořím – ani nevím proč a třeba ani nevím jak to udělat), mám práci, která mě naplňuje, koníčky a možnost se jim věnovat. A zkouším se zamyslet, kdyby mi zůstaly jen ty roky a o všechno ostatní bych přišel. Jak bych v těchto letech začínal úplně od nuly, jak bych začal vytvářet sociální vazby, jak bych začal realizovat hmotné zabezpečení své osoby. Nemám ani páru! A v této situaci jsou ale statisíce lidí! Jen se zkuste zamyslet, že přijdete úplně o všechno a o všechny a máte začít normálně žít, začít se „integrovat“.
Tuvio také navštíví několik politiků, ať vládních, tak opozičních. Všechny spojuje jedno – neochota či neschopnost vyjádřit komplexnější názor. Na tiskové konferenci vládního politika si všímá toho, že ani novináři nic takového od politiků nevyžadují. Tiskovka se vyznačuje servilitou a bezzubostí „hlídacích psů demokracie“, kteří se zmohou jen na opakování slov vyřčených politikem a na přitakávání.
Autor si také dal schůzku se spisovatelem, Turkem s německým občanstvím, autorem bestsellerů překládaných do mnoha jazyků. Nikdy jsem o něm neslyšel; je autorem knih, kde vystupují kočky. Je osobou nežádoucí. Celým Německem proletěl jeho výrok „škoda, že nejsou otevřeny koncentrační tábory,“ díky kterému se stal ze dne na den nenáviděným člověkem. Tento výrok vytiskla většina médií. Podle jeho vysvětlení šlo o výrok vytržený z kontextu. Byla to prý parafráze, karikatura výroků „vítačů“, kteří prý někde uvedli: „Pokud se vám přijímaní uprchlíků nelíbí, je tu jedno řešení – odstěhujte se z Německa.“ On tento bizarní výrok prý jen větou o koncentrácích doplnil, aby ukázal absurditu prvního výroku. To konec konců i média po apelu a nátlaku právníka uznala, přišla omluva i nějaká finanční kompenzace. Nicméně, spisovatel si tím zavařil značně – nebo mu zavařila média?! Významná knihkupectví jeho knihy stáhla z prodeje. A co je ještě horší, na ulici na něj lidé běžně útočí, plivou na něj, poškozují mu dům. Toho byl svědkem i Tuvio. Prostě, lynčovat člověka na ulici za jeho názor – překroucený médii – to je v „demokratické společnosti“ běžné. Nikdo se nad tím nezastavuje a plivnout si na člověka je považováno za hrdinství.
Dočetli jste se až sem, ale nic zvláštního jste se nedozvěděli? Ani vám esej nepřišla vtipná? Tak to jsem se přesně trefil a plně vám nastínil dojem z četby knihy.
Jak se blížil konec, tím víc jsem se nemohl zbavit dojmu, že ta kniha je skutečně o ničem a je značně přeceňována. Ale v závěru jsem narazil na moment, který byl naprosto hrozivý, protože vlastně naprosto přesně vystihl aktuální situaci uprchlíků v Německu, ale také všude jinde v Evropě. Ten moment naprosto vykompenzoval plytkost předchozího obsahu a těchto několik řádků naprosto jasně podtrhlo smysl celé knih, naprosto bravurně objasnilo situaci a myslím si, že po přečtení nezanechá hlubokou stopu nejen u mě. Kdo si chce knihu přečíst sám a celou, nechť nečte dál a zde to ukončí, protože dále následuje doslovný přepis, který použiji jako závěr.
„Jenže já potřebuji pauzu, potřebuji si odpočinout od Dobrých Němců. Po letech, kdy neustále slýchám, že jsou špatní, si najednou cení své nově nalezené dobré reputace. Ale jsou dobří doopravdy? Proklouzněte do uprchlických táborů a přesvědčte se sami. Uvidíte hnilobu, ucítíte smrad, zažijete nesmyslné mísení nepřátel na jednom místě, ochutnáte jídlo a budete svědky dalších mizerných podmínek, s nimiž se uprchlíci musí potýkat každou hodinu každého dne každého měsíce. Jediná věc, která na celém tom PR projektu „Refugees Welcome“ funguje, je ta, která tak dobře fungovala v minulém století: dokonalá organizace transportu.“
A.H.